Dnes ráno mě vytrhlo ze spánku zvonění telefonu. Okamžitě se ve mě spustilo malé poplašné zářízení, které v sobě nosím od té doby, co máma onemocněla. Vyletěl jsem z postele a bosý jsem klopýtal do předsíně ke stolku s telefonem.
"Haló," zahuhlal jsem do sluchátka a volnou rukou jsem si mnul oči.
"Dobrý den," ozval se na druhé straně ženský hlas, "provádím výzkum veřejného mínění ohledně..."
Rázem jsem se cítil o sto kilo lehčí.
"Nezlobte se, ale právě jsem mezi dveřmi a odcházím," řekl jsem, i když mi bylo jasné, že můj rozespalý hlas tomuto tvrzení zdaleka neodpovídá.
"Aha, a kdy myslíte, že Vás můžu znovu zavolat?" Zeptala se ta kancelářská krysa.
Prásknul jsem sluchátkem do vidlice a vduchu jsem snesl bouři nadávek na hlavu té ženské.
Takhle sprostě člověka vzbudit!
Dovlekl jsem se zpátky k posteli a znovu padl do peřin. Chvíli jsem jen nehnutě ležel, a když jsem usoudil, že už znovu neusnu, přemýšlel jsem, jestli si nemám vyhonit. Nemohl jsem se ale dostat do nálady, a tak jsem radši vstal, připravil jsem si snídani, se kterou jsem se nastěhoval k počítači a pustil jsem si Family Guye.
Připomnělo mi to víkendová rána, kdy jsem jako malý vstával hodně brzy, abych se mohl dívat na animáče.