Když jsem začal chodit na střední školu, byl jsem jako utržený ze řetězu. Snažil jsem se stylizovat do polohy "jsem tak zvláštní", což zpočívalo v tom, že jsem poslouchal ty věci s elektrickou kytarou, měl jsem depky, protože jsem byl neustále nešťastně zamilovaný, mluvil jsem sprostě, kouřil jsem cigarety s bílým filtrem a nosil jsem khaki kalhoty se spoustou zipů, či se dopouštěl jiných trapných omylů v oblékání.
Se spolužáky jsme chodili často do jedné hospody v trochu zapadlé čtvrti, kam, když jste vešli, ovanul vás oblak marihuanového kouře a všude kolem pobíhali psi. V té hospodě měli taky stolní fotbal a ve výklenku na zdi starý psací stroj, snad ještě z dob první republiky.
S klukama jsme se bavili převážně o kozách, o muzice a o našich plánech do budoucna, protože jsme byli v tom věku, kdy je každý ještě plný ideálů. Byla taky zábava, snažit se přesvědčit číšníka, že je nám osmnáct, abychom si mohli koupit alkohol.
Taky si pamatuju, že jednou při divokém tanci, mi holka, do které jsem byl tehdy zakoukaný, dovolila, abych jí sáhnul na prsa. Byl to pro mě tak silný a emotivní zážitek, že jsem o tom později napsal báseň.
Nejsem si jistý, jestli je dnes ještě možné najít podniky s tak úžasnou atmosférou. Na druhou stranu, je taky docela možné, že dnešní náctiletí už by něco takového nedokázali ocenit.